I když to nejdříve vypadalo s letošním Silvestrem hodně špatně, doma se nám sedět nechtělo, a tak Marek nakonec domluvil zase chatu otce Dokládala v Horní Lipové (jako vloni) a dokonce se i sebralo pár lidí, kteří pojedou.

Sraz na vlak, který měl jet asi o půl jedné, jsme měli ve 12 hodin na Suchdolském nádraží. Ráno ještě fofry s balením, aby jsme toho co nejvíc zapomněli a aby jsme na sraz nepřišli pozdě, přijeli jsme na nádraží už o čtvrt na jednu. Na nádraží nás přivítali ostatní se svými tatínky. Marek koupil jízdenku, ale 399 Kč se mu za ní zdálo málo, a tak paní za okýnkem nabídl korunu navíc, prý ať se to dobrě počítá. Ona to ale stejně nevzala. Doprovod jsme museli nechat na nádraží, a tak nás do vlaku nastoupilo 5 kluků: já a můj brácha Honza, Marek Knápek s bratrem Ondrou a Martim Bayer bez bráchy (který je nemocný), ale zato s přítelkyní kytarou. Každý s čtvrtmerákovým batohem a s běžkama v ruce, takže jsme se tak tak protáhli a když jsme byli konečně ve vagóně, stejně byly všechny kupéčka plné, a tak jsme se usadili v uličce. Párkrát se kolem nás málem neprotáhl průvodčí, párkrát ještě nějaký cestující a před jednou hodinou jsme byli v Ostravě. Nástupiště bylo přeplněné lidmi zjevně čekajícími na rychlík Ondráš do Jeseníku a tak jsme ani nedoufali, že se dostaneme sednout. Kupodivu, sednout jsme se dostali a za chvíli jsme měli skoro celý oddíl motoráčku pro sebe. Díky hlášení průvodčích jsme přesně věděli, do které stanice přijíždíme. Při jednom hlášení ale málem došlo ke katastrofě. V reproduktorech bylo slyšet jakési praskání a hlášení nebylo rozumět. Naštěstí za chvilku kolem nás paní průvodčí prošla, zalezla do kabiny a hlášení zopakovala. O moc lepší to nebylo, ale když vylezla a ptala se, jestli tomu už bylo rozumět, upřímně jsme odpověděli, že jsme to stejně neposlouchali. Přijeli jsme do třemešné ve Slezsku. Přestože jsme nepili nic s obsahem alkoholu větším než 0,000...%, koleje napravo se nám zdály nepřirozeně úzké. Naštěstí se ukázalo, že to byla "obyčejná" úzkorozcodná trať (s rozchodem pouhých 760 mm) do Osoblahy. Cestou se kluci spřátelili se slečnou jedoucí do Jindřichova. Když jsme už měli do Jindřichova přijíždět, nikde se neobjevovaly náznaky nějaké vesnice, a tak Marek usoudil, že Jindřichov odvezli na náklaďáku a osaměle stojící budka v poli že se na korbu už nevešla. Slečna znejistěla, ale stejně jsme do Jindřichova dojeli, a tak tam bez jediného ohlédnutí vystoupila. Jeden Jindřichovský dům kouřil jako kdyby v krbu pálili pneumatiky. Babička je zřejmě doma.
Konečně jsme se dostali za hranice. Celníci nás nekontrolovali, a tak se mi podařilo propašovat obsah svého močového měchýře a vypustit ho na polské koleje. V Glucholazech vlak sice zastavil, ale my jsme zůstali sedět, protože on zastavil úplně mimo nástupiště, takže by se nám špatně vystupovalo.
V Jeseníku jsme přestoupili do našeho posledního vlaku, který nás má dovézt až do Horní Lipové. Bylo v něm několik téměř volných kupéček, tak jsme se začali do jednoho z nich cpát. Seděl tam jenom jeden pán. Běžky jsme pěkně ukládali na horní zavazadlové poličky a i když nás bylo jenom pět, díky batohům a ostatním zavazadlům se kupé poměrně rychle plnilo. Když jsme uvnitř už byli skoro všichni, pán se zvednul a se slovy: "Vás je tady nějak víc" kupé opustil. Poděkovali jsme a pohodlně se usadili. Náš klid rušil jenom jakýsi zvláštní pištivý zvuk. Zjistili jsme, že je to kvůli světlu, a tak jsme světlo zhasli a doufali, že to přestane jak se rozjedem. Nepřestalo. Tak jsme jeli potmě. Se sněhem to nevypadalo nijak slavně. V Jeseníku už sice něco bylo, ale zdaleka ne na lyžování.

V Horní Lipové vystupujeme do půlmetrových závějí. Před vystoupením z vlaku se ještě ujišťujeme, jestli jsme tam něco nenechali (jakože i to se stává). Před nádražím Ondra nemůže najít rukavice. Naštěstí je přece jenom našel.
O třičtvrtě na pět stojíme před chatou a po několikaminutovém dobývání se dostáváme i dovnitř. Teplota uvnitř: -1°C. Vybalit batohy, uklidit potraviny do ledničky a zatopit. Uvařili jsme polévku a čaj. Martin s Ondrou chystají dřevo, já s Markem a Honzou jdeme zjistit, v kolik nám zítra jede autobus do kostela. Cestou (kterou jsme si trochu prodloužili) se stavujeme do místní knajpy na jedno (opravdu jenom jedno) Starobrno. Teplota v chatě se mezitím vyšplhala přes 15°C.
Po návratu jsme něco pojedli a pomalu se chystáme na spaní. S hygienou to radši nepřeháníme , ale aspoň si myjeme zuby. Šel jsem ven vyplivnout pastu a chci si jít opláchnout kartáček pod světlo, ať na to vidím. šlápnu v popučích na první schod - a už se celý koupu ve sněhu. Marek rozbaluje petardy. Trochu si je prohlíží a pak se slovy: "Zkusíme to?" jednu hází do uhláku. Dává si načas - jakoby ani neměla bouchnout - a pak rána, div že chata nespadla.
Ještě zaznamenáváme dnešek na papír a Ondra si pořád stěžuje, že ho něco tlačí v břichu. Rozevírá spacák - prý aby se rozdělil. A když máme celý den probraný a zapsaný, jdeme kolem půlnoci spát - Ondra se strachem, jestli nebude muset v noci protáhnout budku...

V 7 hodin nás vzbudil budík Markova mobilu. Přes noc teplota klesla na 9°C, takže se nám ze spacáků moc nechtělo.
Po dlouhém uvažování jsme se vydali na mši pěšky. Vítr foukal do zad, takže se šlo celkem dobře. Mše začínala v 9 hodin. Zpátky jsme šli zase pěšky, ale proti větru se teď šlo dost blbě. Cestou jsme se stavili v obchodě. Jak jsme přišli na chatu, pustili jsme se do vaření oběda a přemýšleli, kam odpoledne vyrazíme. Poobědvali jsme (hrachová polévka a konzervový guláš), umyli nádobí, Ondra s Martinem zašli na dřevo a Marek spravoval komín.
Ondra s Martinem to už nemohli vydržet, a tak zkoušeli běžky aspoň před chatou. Kolem třetí hodiny jsme bez Marka vyrazili na pětikilometrový okruh kousek pod nádražím. Čtvrt hodiny nám trvalo, než jsme ho našli, ale stálo to za to. V 5 hodin jsme byli zpátky.
Před půl sedmou jsem šel s Markem na nádraží naproti dalším spolubydlícím. Ani jsme se v čekárně moc neohřáli a přijel vlak s Kájou Glogarem, Pepíkem Dorazilem, Peťou Glogarem a Katkou Dorazilovou. Jak přišli na chatu, hned začali vybalovat zásoby. Něco jsme zchálovali a šli jsme hrát karty. Od desíti jsme se dívali na televizi a když film něco před půlnocí skončil, šli jsme spát.

Dnešní plán vypadal asi takto: Vstaneme v 8 hodin a vlakem v 8:54 pojedeme do Ramzové. Tam se rozdělíme na 2 skupiny: sjezdaři (Petr G., Katka, Kája, Pepík) si budou jezdit na ramzovské sjezdovce a my ostatní pojedeme na běžkách na Smrk (asi 13 km).
Dnešní ráno ve skutečnosti vypadalo asi takto: Vzbudili jsme se kolem třičtvrtě na devět. Vlak už nestihnem, a tak jsme v klidu posnídali a našli si další vlak. Sjezdaři pojedou vlakem v 11:30 a předtím zkusí najít něco na topení. Ondra s Martinem zůstanou po včerejších zkušenostech v chatě a já s Honzou a Markem vyrazíme přímo z Lipové na Smrk.

Vyrážíme o čtvrt na jedenáct - výška 580 m. První kilometr po zelené šlapeme pěšky. Potom nasazujeme běžky a za chvilku se dostáváme na žlutou značku, která nás má dovést až na Smrk. Nejdříve asi kilometr mírného stoupání na Oblý vrch (756 m) a odtud krásný sjezd - ani jsme si nevšimli, že jsme měli po 50 metrech odbočit. Tak jsme si nějaké 3 kiláky zajeli téměř do údolí s přiléhavým názvem Ztracené. Když už se nám to zdálo nějaké divné, že pořád sjíždíme a přitom před sebou máme převýšení 300 metrů a navíc jsme už dlouho nepotkali žádnou žlutou značku, radši jsme se na jednom rozcestí podívali do mapy. Jedeme úplně blbě. Trasu, kde se nám před chvílí tak krásně jelo, teď musíme vyšlapat nahoru. Ale ten sjezd stál za to. Když už jsme byli skoro na Oblém, po pravé straně (v původním směru po levé) byla značena nenápadná odbočka. V mapě sice u některých úseků byly jakési vykřičníky, ale tohle jsme opravdu nečekali. To nebyl jenom obtížně sjízdný úsek, člověka by nenapadlo škrábat se tam pěšky v létě, natož v zimě na běžkách. Ulička mezi stromy přímo po spádnici. To ale ještě nebylo skoro nic proti tomu, co nás čekalo kousek dál. Trochu jsme si oddychli, když jsme se vyškrábali k mírně stoupající normální cestičce. Po pár metrech jsme uviděli další značku nepřirozeně vysoko ve svahu. Mysleli jsme si, že nás čeká další stoupáček. Ještě ne. Značky dál nevedly, a tak jsme se vrátili zpátky na cestu. O kousek dál jsme se přece dočkali. Sundat běžky a už lezeme lesem na další "vykřičník". Po pár metrech "cesta" zabíhá do mladého smrkového lesa. Mezi stromky se už boříme do sněhu po pás, místy i po kolena, ale ne a ne najít nějakou značku. Když jsme celý lesík prolezli skrz naskrz, tak jsme se z něho asi po hodině nakonec vymotali na nějakou cestu. Sice nebyla o nic mírnější, ale aspoň normálně značená. A po ní jsme se vyškrábali na 1040 m vysokou Lví horu. Tam jsme potkali za dněšek první běžkaře (v protisměru). Ptali se, jak ta cesta za náma vypadá, tož jsme jim řekli, že se tam na běžkách asi moc neprojedou a stím, že v nejhorším půjdou po našich stopách, jsme se rozjeli opačnými směry. Před námi je teď kousek sjezdu ke Třem studánkám. tam jsme překřížili modrou trasu, ale studánky, na které jsme se tak těšili, že budeme mít každý jednu, tam nebyly vůbec. Tak jsme se pustili do posledního většího stoupáku, který se zdál být nekonečný a místy jsem myslel, že se tam někde vybulím a budu ležet, dokud kopec neodvezou zase někam jinam. Naštěstí už za chvilku jsme dorazili k Hraničníku na Smrku ve výšce 1109 metrů. Nejhorší část cesty jsme měli za sebou, hranici s Polskem před sebou a nejvyšší bod celé Akce pod sebou.
Na Smrku jsme potkali dva běžkaře. Podle řeči a podle toho, že přijeli po sparťanské červené, byli asi od někud od Prahy. Po červené trase jsme měli naplánovanou cestu dolů i my. Oni nám to ale rozmluvili, že prý se jim tam jelo blbě, a tak jsme se rozjeli po naší baníkovsky modré. A dobře jsme udělali. Celé 4 kilometry na Petříkov jsme sjížděli po krásně upravené cestě a z Petříkova na Ramzovou to nebylo o nic horší. Na nádraží jsme zjistili, že nám za pár minut jede vlak, a tak jsme se nezdržovali v žádné hospodě a za 6 korun jsme před pátou hodinou dojeli do Horní Lipové.

Byli jsme pořádně vyhládlí, tož jsme si usmažili vaječinu se škvarkama. Sotva jsme dojedli, vřítili se do chaty i sjezdaři. Když jsme už byli všichni, ohřáli jsme a snědli srnčí guláš, který dovezl Pepík. Potom jsme to zašli zapít. Starostlivého pana hospodského zajímaly naše občanky. Ještě mi dva týdny chybí, tak jsem si dal Kofikolu.
Po návratu nás v chatě čekalo malé překvapení - kde se vzal, tu se vzal, byl tu Martin Šenkeřík. Bez lyží, ale za to s mp3 přehrávačem, což ocenil hlavně Martin B., který furt poslouchal své oblíbené Beatles (úplně pořád ne, občas sám něco zahrál na kytaru). Večer se kluci zase dívali na televizi, ale já musím ještě zapsat dnešní příhody. Skončil jsem zároveň s filmem. Je něco po půl na půlnoc a vypadá to, že už půjdeme spát.

Ráno nás vzbudili sjezdaři, kteří vstávali v 8 hodin jako jsme měli vstávat včera. Jinak se nedělo celkem nic, bo bylo škaredě. Sníh pořád tál a pršelo. Na oběd jsme měli hráškovou polévku a lunchmeat s kobzolama. Odpoledne jsme pomývali nádobí, chystali dřevo a hráli karty. Honza, který si chtěl ještě užít běžky, si jel sám projet běžkařský okruh (nikomu jinému se v tom nečasu nechtělo). Vrátil se mokrý jak kura, bo pořád eště pršelo. Ale sjezdaři, co se vrátili večer, byli ještě mokřejší. Všechny mokré věci navěšali po cimře aby uschly, protože za chvilku pojedou domů, a tak tu bylo celkem vlhko a když jsme přišli z venku my s brýlema,bylo to jako skok do bazénu s mlékem. Ještě lepší ale bylo, jak jsem navařil mlhu na celou kuchyň. To jsem donesl do vymrzlé kuchyně hrnec vody na mytí nádobí. Na chvilku jsem ještě odešel, bo byla moc horká a za chvilku byla v kuchyni mlha jak od Krakonoša.
O něco později jsme rozloučili s Honzou, Kájou, Petem, Katkou a Pepíkem, kteří odjeli domů, jelikož mají jiné plány na oslavu změny letopočtu. Poklúdili sme sa a šli jsme hrát karty a silné nervy. Jo, a ještě jsem stihl podruhé pozdravit Budku. Marek nás naučil sedmu, a tak jsme mastili karty skoro do půlnoci, kdy jsme se šli chystat na spaní. Marek našel na smrku před chatou vánoční osvětlení z led diod. Bylo to asi dost staré, protože jak stromek rostl, potrhal drátky. Marek to sundal, spravil a nainstaloval si to nad nad postel. Celou noc to potom krásně svítilo jako v nějakém ... klubu.

Ráno jsme nejdříve šli spát asi o čtvrt na jednu. V osm hodin jsme už vstávali, bo jsme museli zajít do obchodu na chleba, ať tu nepomřem hlady.
Venku celou noc sněžilo, a tak teď bylo všude deset, patnáct čísel (ale poctivých) nového sněhu. To by byl skoro hřích někam nevyjet na běžkách. Rozhodli jsme se, že hned po snídani, dokud není posypaná cesta, pojedeme na Obří skály a vrátíme se přes Ramzovou. Bez cesty vlakem kolem 10 km. Potom, jak se vrátíme, zajedem ještě na okruh pod nádražím.

Já, Marek a Martin Š., který si půjčil běžky od svého mladšího jmenovce Martina B., jsme vyrazili kolem 10. hodiny a na běžkách se nám podařilo dojet až na křižovatku s hlavní cestou. Po té jsme museli kousek šlapat pěšky a za chvilku jsme se dostali na běžkařskou trasu (bohužel úplně zasypanou). Asi kilometr jsme jeli čerstvým sněhem mírně do kopce. U rozcestníku Pod Sněhulákem jsme se ve výšce 700 m napojili na modrou turistickou trasu. Po modré to šlo 4 km převážně zase do kopce k Obřím skalám. V dřevěné budce u rozcestníku Pod Obřími skalami sme sa poklúdili, sundali lyže a pěšky se vyškrábali do výšky 1088 m na Obří skály. Lezli jsme toho půl kilometru tak třičtvrtě hodiny, nahoře pořádně foukalo, ale skály stály za to. Dolů se už šlo lepši. Stihli jsme to tak za 10 minut. Zase jsme nasadili běžky a vydali se na čtyřkilometrový sjezd do Ramzové. Zvládli jsme to sice asi za půl hodiny, ale jelo (spíš nejelo) mi to strašně. Aspoň nebyl Martin sám, komu lyže nejely.
Kolem půl druhé dorážíme na Ramzovské nádraží a hned jdeme ošefovat vlaky. Máme štěstí. Vlak nám jede ani ne za deset minut. Martin letí koupit jízdenku a jdeme čekat na perón. Za chvilku přijíždí vlak z opačné strany. Asi nějaký zpožděný. Necháme ho odjet a čekáme dál. Vlak nikde, a tak to Martin jde ošefovat, jak to doopravdy je. Vlak, který jsme si vyhlídli, jel opačným směrem, takže to byl on. Další nám jede za necelou hoďku. Asi zajdeme někam sednout. A taky že jo. Nakonec to vyhrála nádražní čekárna. Vždyť pití máme dost, na jídlo též cosik, tož proč eště utrácat. Za chvilku odešel Marek s Martinem prozkoumat City of Ramzová, jestli si můžou někde dobít kredit. Nenašli nic. Čekárna se mezitím plnila davy lyžařů, kteří zřejmě pojedou s náma. Když jsme už mysleli, že na nástupišti zmrznem, přiřítil se dvouvozový motoráček. Asi se lekl tolika lidí, tak radši málem ani nezastavil. Zůstal stát až na konci nástupiště. Jeden spolučekající (asi nějaký železničář) to všem objasnil: "Ještě nemá zimní pneumatiky, tak to nemohl ubrzdit."

V Lipové jsme z nádraží dojeli až k chatě na běžkách. Začali jsme se sušit (kromě Marka), zato Martin B. s Ondrou se začali chystat na okruh. Marek jel s nima a já s Martinem Š. jsme vařili obědovečeři. O půl páté byli zpátky a my jsme měli skoro hotovou hrstkovou polévku, kolínka a univerzální červenou omáčku. Naprali jsme si gagory a po obědě jdeme odpočívat. V 9 hodin jsme se šli projít ven. Zahráli jsme si fotbal se sněhovýma koulema. Před jedním barákem měli postavené krásné velké iglú. Jak jsme šli kolem, trochu jsme se zastavili a prohlíželi si ho. Vtom ze dveří vykoukl nějaký chlap (podle hlasu slavil Silvestra už někdy od čtyř) a ptal se, co prý je. Tak jsme mu slušně neodpověděli a šli po cestě dál.
Za chvilku jsme se vrátili do chaty. Hráli jsme karty, pili Citrón a chálovali co se dalo, takže jsme si ani nevšimli, jak ten čas letěl. Podíval jsem se na hodinky - a najednou byla minuta před půlnocí. Tak, tak jsme to stihli. Vzbudili jsme Ondru, vyběhli před chatu a byl tu nový rok.

Příchod roku 2004 jsme uvítali před chatou, kam jsme vyběhli těsně před půlnocí. Nad i pod naší chatou měli perfektní ohňostroje, takže jsme to měli pěkně stereo. Jinak jsme rubali Markovy petardy, stříleli jsme uhlákem a plechovkama. Bohužel, když došla řada na Megyny, docházely i plechovky. Buď je to úplně roztrhalo nebo vystřelilo dvacet metrů vysoko a potom se ztratily v lese. Semtam kolem někdo prošel, a tak jsme za ním vystřelili jeden uhlák - nic zvláštního. Jeden borec ale fakt stál za to. Projel kolem na lyžích, tak jsme si popřáli nějaký ten nový rok a nechali ho jet dál. Na mostě se na chvilku zastavil, ale hned zase odjel. Za pár sekund se za náma z potoka ozvala taká šupa, že to smrčky před chatou málem neustály. Až k nám dostříkl gejzír z potoka. Vystřelili jsme za ním z uhláku, ale to už byl dávno pryč. Poslední petardou jsme protáhli Budku a potom jsme šli dohrát karty, vypít něco Citrónu a před druhou jsme šli spát.

Už o půl osmé jsme zase museli vstávat. Nacpali jsme bágly věcma, které jsme tu našli a o kterých jsme si mysleli, že by mohly být naše. Potom jsme se pomalu vydali na autobus do kostela. Ten sice přijel trošku později, takže si někteří pomalu začali myslet, že třeba dneska nejede. Omluvou mu budiž to, že od úterního večera furt sněží. Na zpáteční autobus jsme už radši nechtěli čekat, tak jsme byli zpátky o něco dřív. Jak jsme přišli, zchálovali jsme co se dalo, ať toho domů moc netaháme, ale i tak toho zbylo dost. Martin Š. se zdekoval už o půl dvanácté na vlak do Olomouce. My ostatní jsme v chatě uklidili, umyli nádobí a měli jsme co dělat, ať stihnem vlak ve 12:34.
Nastoupili jsme, ošefovali uložení lyží a ostatních hebel a Marek zavolal otci Dokládalovi, že chata náš nápor vydržela a pořád stojí. Vtom přišla jakásik paní v uniformě, že prý: "Kdo přistoupil?" Toš jsme jí řekli, že my teda jo, ale jízdenku měl zaneprázdněný Marek. Paní průvodčí naštěstí trpělivě počkala, než Marek všechno vyřídí a obešlo se to bez nadávek a násilí.
Bez větších problémů jsme dojeli do Ostravy. Už dlouho před Svinovským nádražím jsme se chystali u dveří k opuštění vlaku ať stihnem rychlík do Suchdolu. Marek, Ondra a Martin vystoupili v pohodě, jenom předmě se musel kdosik vetřít a když jsem vystoupil, už jsem neviděl ani jednoho z nich. Zamířil jsem k podchodu a hledal, kde náš vlak stojí. To už ale hlásili, že je připraven k odjezdu. Přiběhl jsem na nástupiště, ale u vlaku už nebyl kromě vlakvedoucího nikdo. Kam těď nastoupit? Naštěstí už na mě z okna posledního vagónu mává Marek, takže ve čtyři hodiny jsme do Suchdola přijeli všichni.
Akce se zdařila a ani hovna s háčkama nepadaly.